Když duše má bloudí, neví, kudy se dát, 
uvnitř cosi mě svírá jak žízeň, jak hlad, 
dlaně obracím vzhůru a nechám se vést, 
jak pastýřem stádo přes kamení cest. 

Tak když je mi nejhůř, nejsem nikdy sám, 
do jeho rukou kroky svý dám, 
a bolesti slábnou, on je síla a lék 
na moji slabost, pláč a vztek. 

Ale když všechno se daří, v duši kvete mi sad 
a štěstí jen hoří, pryč žízeň je, hlad, 
tak z cesty svý scházím, chci stačit si sám, 
na jeho lásku zapomínám.